Jana Jakubáčová

První zimní ráno

Vločky zlehka padají,
pomalu snášejí se k zemi
a hned tají, když dopadnou,
ještě vstávat nechce se mi.


Dívám se z okna na tu zimu
zachoulená v teplé dlani
peřin mých nadýchaných
a přemáhá mě opět spaní.

"Musím se už probudit!"
Poručím si a protáhnu se
a za chvíli už cupitám
po podlaze hezky bose.

V zrcadle naproti posteli
letmo mihne se můj stín,
když ještě nahá a rozespalá
kolem něj vrávoravě procházím.

První moje tiché kroky
k rádiu chvatně směřují,
ať konečně rozezní se
hudba – tu po ránu miluji.

Zavírám oči a v mžiku
je ze mě slavná diva,
která do lahvičky od parfému
z plna hrdla zpívá.

Po pokoji ladně tančím
a zároveň se oblíkám,
parfém plní svůj pravý účel,
když do koupelny pak utíkám.

V zrcadle zkritizuji svou tvář
vymačkávajíc pastu z tuby
a melodii písně broukám
i když si čistím zuby.

Už jen pečlivě vedu tahy
konturovací tužky, nanáším řasenku,
trochu stínů na oči a rtěnka
mají ze mě udělat panenku.

Zkontroluji obsah kabelky,
klíče, šminky, peněženku mám
a než opustím teplo bytu
ještě jednou se z okna zadívám.

Vidím, jak na něm už trochu začíná
nejistě kreslit malby mráz
a bílý závoj ležící na cestě oznamuje,
že zima je tu v celé kráse zas.